Victor Breiner – Separatisti

VICTOR BREINER - SEPARATISTI

Victor BreinerSloboda nie je zadarmo a na svete sú našťastie stále ‎ľudia‬, ktorí sú ochotní riskovať svoj ‎život‬ a zdokumentovať aké to je na miestach, kde o ňu bojujú a poznajú jej hodnotu. Jedným z nich je aj ‪košický fotograf‬ VICTOR BREINER snažiaci sa odhaľovať situáciu nielen na blízkej Ukrajine, ale aj vzdialenejších Mali či Sýrii. Svoj nový projekt nazvaný SEPARATISTI, približujúci vojnové udalosti na východe Ukrajiny,  príde predstaviť do Košíc už 28. apríla 2015. Vystavovať svoje dokumentárne fotografie bude v Kasárňach/Kulturpark. Vernisáž sa koná o 18. hodine v budove Bravo.

Ak máte záujem si prečítať o ňom a jeho práci viac, na svojom blogu zverejnil rozhovor, ktorý vyjde čoskoro aj v tlačenej verzii Korzáru. 

BLOG: http://www.victorbreiner.com/blog/

Facebook: https://www.facebook.com/victor.breiner

10. ročník festivalu [fjúžn]

10. ročník festivalu [fjúžn]

 

fjuzn 2015 coverOd 23. do 30. apríla 2015 organizuje Nadácia Milana Šimečku pod záštitou primátora Bratislavy Iva Nesrovnala už 10. ročník festivalu [fjúžn]. Jeho cieľom je spájať ľudí najrozmanitejších kultúr, zvyšovať povedomie o nových menšinách na Slovensku, prezentovať život cudzincov a scitlivovať verejnosť na témy migrácie a multikulturalizmu.

Organizátori pripravili pre záujemcov 25 podujatí, na ktorých sa predstaví vyše 200 účinkujúcich. Už počas otvorenia sa napríklad predstaví 10 našich cudzincov na fotografickej výstave [fjúžn] pucle (23.4., TUTO). Posledný aprílový víkend sa opäť ponesie v znamení Bratislava pre všetkých a jeho súčasťou budú aj najväčšie akcie jubilejného ročníka [fjúžn]. Na sobotu je pripravená Ázijská zóna na Dobrom trhu (25.4., Jakubovo námestie) a o deň neskôr sa bude konať ďalšia Nedeľná Paráda (26.4., Stará tržnica). Na oboch budú mať možnosť obyvatelia i návštevníci hlavného mesta naživo okúsiť pestrú zmes kultúry a gastronómie najrozmanitejších komunít migrantov žijúcich na Slovensku. Bohatý program je pripravený aj pre fjúžnuchtivé deti.

Okrem toho si môžete na festivale vychutnať ukážky tancov z rôznych kútov sveta pod názvom Dancing Puzzle (24.4., divadlo elledanse). Priaznivci multikulti sa tiež môžu tešiť na výber našich „internacionálnych“ kapiel ako Oksyi, Horehigh, Congress Of The Pigeons a The Raw Bishops. V každej z nich hrávajú aj cudzinci a spoločne sa predstavia na [fjúžn] sounds feat. Demovnica_FM (25.4., KC Dunaj). O migrácii zo Slovenska zas rozpráva Babkové divadlo na rázcestí v inscenácii Nostalgia (27.4., A4 – Priestor súčasnej kultúry). Záverečný deň festivalu bude patriť podujatiu Slovensko pre všetkých (30.4., KC Dunaj), na ktorom svoj “sen o krajine” návštevníkom priblížia medzi inými aj primátor Bratislavy Ivo Nesrovnal či ombudsmanka Jana Dubovcová. Rozlúčka s 10. ročníkom sa už tradične počas párty [fjúžn] na úteku (30.4., KC Dunaj) ponesie v divokých etno rytmoch. Pozvanie tentokrát prijali najbláznivejšie kapely z Českej a Slovenskej republiky – La3no Cubano a Allstars Refjúdží Band.

Tak ako je už zvykom, pripravili organizátori aj mnoho ďalšách diskusií a sprievodných podujatí. Jubilejný 10. ročník festivalu [fjúžn] finančne podporili Európsky fond pre integráciu štátnych príslušníkov tretích krajín, Ministerstvo kultúry SR a Úrad vlády SR. Viac informácií a podrobný program nájdete na www.fjuzn.sk a na facebookovej stránke festivalu.

 

 

 

 

fjuzn

IMAGINÁCIE

IMAGINÁCIE - pomôžte zachrániť svetový unikát v Košiciach

Imaginácie 2015IMAGINÁCIE sú multižánrové site-specific predstavenie (na spôsob Cirque du Soleil), ktoré využíva jedinečnú nočnú atmosféru parkov či mestskej scenérie. Na Slovensku je to unikátny, spoločný projekt európskych umelcov. V plenéri a bez vstupného. Nie je to tradičný festival, nie sú to ani hotové predstavenia, ktoré sú už naskúšané a viackrát odohrané.

  • Imaginácie, to je ucelené predstavenie, v ktorom diváci putujú s umelcami a emotívnym príbehom nočnými scénami
  • Imaginácie, to sú diváci vtiahnutí do sveta fantázie a čarovného sveta snov pomocou vzdušnej akrobacie, tanca, live spevu, hudby, ohňovej show, živých zvierat, projekcie, nadrozmerných bábok, chodúliarov, žonglérov
  • Imaginácie, to je spolupráca špičkových umelcov s remeselníkmi, tanečníkmi a zberateľmi, či športovcami z celej Európy

Príprava nového predstavenia trvá celý rok. Aby ste si však IMAGINÁCIE mohli vychutnať aj v tomto roku, stačí trochu malej pomoci od vás a vašich priateľov. Aktuálne aj čo i len zakúpením virtuálnej vstupenky na HitHit-e (klikni tu pre viac info). Matrioshka je v tom tiež a spoločným úsilím sa nám to všetkým určite podarí. Slovensko a ani Košice ‬neprídu o ‪tak unikátny projekt európskych umelcov a všetci si ho vychutnáme v mestskom parku 29. až 31. mája v tomto roku.

POĎ S NAMI DO KRAKOVA

Krakow 2015Spustili sme registráciu na prvé stretnutie v rámci medzinárodného vzdelávacieho projektu pre študentov a mladých ľudí, ktorý sa uskutoční v dňoch 17 až 20. apríla 2015 v Krakove. 

Krakov je druhé najväčšie mesto v Poľsku, honosí sa titulom kráľovského mesta a jedným z najkrajších miest vo svete.

Ak máš od 15-30 rokov, zaujímaš sa o strategické hry a máš netradičné a kreatívne myslenie; baví Ťa moderná história a udalosti z roku 1989 v Európe; dohovoríš sa po anglicky; rád pracuješ v tíme a spoznávaš nové miesta aj ľudí, tak neváhaj a poď.

Ubytovanie, strava, doprava, poistenie, workshopy, to všetko je hradené organizátorom.

Ak Ťa táto šanca, príležitosť, ponuka (nech to už nazveš akokoľvek) zaujala, klikni si na viac informácií tu, alebo nám priamo napíš email na krakov @ matrioshka.sk .

Prejaviť záujem a registrovať sa môžeš do do 7. apríla 2015.

Rok vzdoru "1989: The year of resistance" je medzinárodný vzdelávací projekt pre študentov a mladých ľudí zo Slovenska, Poľska, Rumunska a Nemecka. Cieľom je spoločne, vzájomnou spoluprácou vyvinúť spoločenskú stolovú hru vychádzajúcu z udalostí súvisiacich s pádom komunizmu v krajinách východnej Európy v roku 1989. V rámci príprav organizujeme tri medzinárodné stretnutia mladých ľudí z krajín východnej Európy. V apríli v poľskom Krakove, v júli v Košiciach na Slovensku a v septembri v Rumunsku v Dete, blízko mesta Temešvár, štvrtého najväčšieho mesta v Rumunsku. Pre všetkých záujemcov je účasť 100% zadarmo vrátane nákladov na cestovné a ubytovanie! 

Projekt "1989: Pád komunizmu vo východnej Európe, rozvoj strategická hra pre mladých Európanov" je realizovaný v rámci programu Európa pre občanov, Časť 1 "európska pamäť", spolufinancovaný Európskou úniou.

MDŽ sviatok pracujúcich žien

MDŽ - červený karafiát či zvädnutý klinček

Frauentag 1914Medzinárodný deň žien je sviatok žien a boja za ich rovnoprávnosť, ktorý sa koná každoročne 8. marca. Počas Medzinárodnej ženskej konferencie v Kodani v roku 1910 vznikla prvotná myšlienka oslavovať Medzinárodný deň žien. Dátum 8. marec bol zvolený na počesť veľkého štrajku 40 000 krajčírok z textilných fabrík v New Yorku za zrušenie desaťhodinového pracovného času, proti nízkym mzdám a zlým pracovným podmienkam, ktorý sa uskutočnil v roku 1908. Boli vytýčené hlavne tieto požiadavky: hlasovacie právo, osemhodinový pracovný čas a zlepšenie špeciálneho zákonodarstva.

Prvý sviatok MDŽ sa konal už v roku 1911 v Rakúsku, Švajčiarsku a Nemecku. Roku 1913 ho oslavovali aj v cárskom Rusku. Prvý sviatok Medzinárodného dňa žien v Československu sa konal už v roku 1921. V roku 1922 už nadobudol masový charakter. V roku 1938 sa MDŽ konal posledný krát pred druhou svetovou vojnou a obnovený bol opäť po roku 1945. V roku 1975 MDŽ bol oficiálne uznaný OSN. 

Dlhé roky bol Medzinárodný deň žien u nás a v okolitých štátoch zaznávaný pre jeho socialistickú minulosť. Zatiaľčo jedni slávili sviatok MDŽ v čase socializmu nasilu, iní naň spomínajú v dobrom ako na úctu prejavenú ženám a poďakovanie. Červené karafiáty, papierové srdiečka, zástupy ľudí v mestách, blahoprajné prejavy umelcov v televízii a žiakov na školách. Medzinárodný deň žien počas totality prežíval tie najlepšie časy. Ak sa chcete dozvedieť ako to prebiehalo, či zaspomínať si ako sa slávilo MDŽ, pozrite si nasledovný krátky televízny zostrih. Všetko najlepšie 🙂

Projekt TRAMPOLÍNA

Karpatska nadacia logoKARPATSKÁ NADÁCIA spúšťa aj druhý ročník projektu TRAMPOLÍNA

Ste mladý človek vo veku 18 – 30 rokov?
Máte ukončené min. stredoškolské vzdelanie?
Ste bez stáleho pracovného miesta a pracovnej praxe?
Museli ste dať 3x áno?
Zapojte sa do projektu Trampolína!
Vymaňte sa zo siete sociálneho ohrozenia či vylúčenia a pokúste sa odraziť z trampolíny

V Trampolíne môžete zažiť:

1. tréning sebaprezentácie, sebavyjadrenia a sebareflexie ale aj komunikácie a tímovej práce: Osobnostný rozvoj a komunikácia (3 dni);
2. hodnotiace centrum (Assessment Center) v personálnej agentúre Grafton Recruitment Košice (1 deň);
3. nazretie „pod strechu“ potenciálneho zamestnávateľa (1 deň);
4. individuálny pracovný pohovor v spoločnosti T-Systems Slovakia (1 deň) 

Pošlite vyplnenú prihlášku a Váš životopis na adresu:

Karpatská nadácia
Letná 27
040 01 Košice

Ďalšie informácie o projekte a formulár prihlášky ziskate aj na info@karpatskanadacia.sk alebo judita.besenyiova@karpatskanadacia.sk či na tel. čísle 055/ 622 11 52.

Dátum uzavretia prihlášok: 13.3.2015

25 rokov od prejavu prezidenta ČSSR Václava Havla pre obe snemovne Kongresu USA

25 rokov od prejavu prezidenta ČSSR Václava Havla pre obe snemovne Kongresu USA

Pár týždňov po tom, čo bol Václav Havel zvolený československým prezidentom, navštívil Spojené štáty. Chcel tým zdôrazniť budúcu orientáciu československej zahraničnej politiky. V New Yorku aj Washingtone ho čakalo triumfálne prijatie. Vystúpenie v americkom Kongrese 21. februára 1990 bolo vrcholom jeho cesty. Pozrite si ako prebiehalo, alebo prečítajte jeho doslovný prepis.

 

Projev prezidenta ČSSR Václava Havla pro obě sněmovny Kongresu USA


Washington, 21. února 1990

 

Vážený předsedo,
vážený pane prezidente,
vážení senátoři a členové Kongresu,
dámy a pánové,

mí poradci mi poradili, abych při této významné příležitosti promluvil česky. Nevím proč. Snad chtěli, abyste se potěšili lahodným zvukem mého mateřského jazyka.

Když mne 27. října loňského roku naposledy zatýkali, nevěděl jsem, jestli to je na dva dny nebo na dva roky.

Když mi přesně měsíc poté řekl rockový hudebník Michael Kocáb, že budu asi navržen do funkce prezidenta, myslel jsem, že to je jeden z jeho obvyklých žertů.

Když mne 10. prosince 1989 můj přítel herec Jiří Bartoška navrhl na velkém mítinku v Praze jménem Občanského fóra do úřadu prezidenta republiky, považoval jsem za vyloučené, že mne náš parlament, zděděný po předchozím režimu, může do tohoto úřadu zvolit.

Když jsem byl o devatenáct dní později jednomyslně zvolen prezidentem své země, netušil jsem, že za necelé dva měsíce budu mluvit před tímto slavným a mocným parlamentem, a že má slova budou přímo sledovat milióny lidí, kteří o mně nikdy neslyšeli, a že stovky politiků a politologů budou odborně zkoumat každé slovo, které řeknu.

Když mne 27. října zatýkali, žil jsem v zemi, kde vládla nejkonzervativnější komunistická vláda v Evropě a celá společnost dřímala pod příkrovem totalitního systému.

Dnes, po necelých čtyřech měsících, k vám promlouvám jako představitel země, která se vydala na cestu k demokracii, v níž je plná svoboda slova, která se připravuje na svobodné volby, chce budovat prosperující tržní ekonomiku a dělat svou vlastní zahraniční politiku.

Je to všechno zvláštní.

Ale já tu nejsem proto, abych mluvil o sobě a o svých pocitech, anebo pouze o své zemi. To, co jsem tu řekl, jsem řekl proto, abych na případu drobném, ale zato mně dobře známém ilustroval cosi obecného a důležitého.

Totiž že žijeme ve velmi zvláštní době. V době, kdy se tvář lidského světa najednou mění takovou rychlostí, na kterou jsou krátké všechny dosud známé politologické tachometry.

My, dramatici, kteří musíme umět vtěsnat do dvouhodinové hry celý lidský život nebo i celou historickou éru, tak tak této rychlosti rozumíme. A činí-li to potíže nám, jak by to nemělo činit ještě větší potíže politologům, kteří zkoumají po celý život převážně jen oblast pravděpodobného a musí mít s nepravděpodobným ještě menší zkušenosti než my, dramatici.

Pokusím se vyložit, proč si myslím, že rychlost změn v mé zemi, ve střední a východní Evropě a samozřejmě v samotném Sovětském svazu se tak významně zapisuje do tváře soudobého světa jako celku a proč se dotýká osudu všech, tedy i vás, Američanů. Rád bych se nad tím zamyslel - nejdřív z hlediska politického a pak z hlediska takříkajíc filozofického.

Dvakrát ve dvacátém století hrozila světu katastrofa, dvakrát byla jejím rodištěm Evropa a dvakrát jste museli spolu s jinými i vy, Američané, zachraňovat Evropu, celý svět i sebe samé. Při prvním zachraňování jste hodně pomohli i nám, Čechům a Slovákům. Díky podpoře vašeho prezidenta Wilsona mohl náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk založil náš novodobý stát. Založil jej, jak víte, na principech, na kterých byly založeny Spojené státy americké, jak o tom svědčí jeho rukopis uložený v Knihovně Kongresu.

Mezitím Amerika velice vyspěla. Stala se nejmocnějším státem světa a pochopila i odpovědnost, která z toho vyplývá. Důkazem jsou statisíce vašich mladých občanů, kteří padli za osvobození Evropy i hroby amerických letců a vojáků na československé půdě

Stala se však i jiná věc: objevil se Sovětský svaz, začal mohutnět a nesmírné oběti svého lidu trpícího pod totalitní vládou proměnil v sílu, která z něho udělala po druhé světové válce druhý nejmocnější stát světa. Stát, který právem naháněl hrůzu, protože nikdo nevěděl, co kdy přeletí jeho vládcům přes nos a kdy a kterou zemi se rozhodnou dobýt a uvrhnout do takzvané sféry svého vlivu, jak se to v politickém jazyce nazývá.

To všechno nás naučilo vidět svět bipolárně: jako dvě ohromné síly, z nichž jedna brání svobodu a druhá nahání hrůzu. Evropa se stala hlavní třecí plochou těchto dvou sil a tudíž i jedinou obrovskou zbrojnicí rozdělenou napůl. Přičemž jedna půlka této zbrojnice plynule přecházela do oné hrůzyplné mocnosti, zatímco druhá - ta svobodná - sousedila s oceánem a nechtěla-li být do něj zahnána, musela si spolu s vámi vybudovat komplikovaný bezpečnostní systém, kterému zřejmě vděčíme za to, že ještě existujeme.

Takže jste možná přispěli k záchraně nás, Evropanů, světa, a tím i sebe samých potřetí: pomohli jste nám dožít se těchto dnů - a to dokonce bez horké války - jen s válkou studenou.

A teď se tedy děje to, co se děje: totalitní systém v Sovětském svazu a ve většině jeho satelitů se rozkládá a naše národy hledají cestu k demokracii a nezávislosti.

Prvním dějstvím tohoto pozoruhodného dramatu bylo, že pan Gorbačov a jeho spolupracovníci, konfrontováni se smutnou realitou své země, začali svou "perestrojku". Ani oni tehdy zřejmě netušili, co všechno se tím dá do pohybu a jak rychlý ten pohyb bude. O gigantickém množství rostoucích problémů, dřímajících pod nasládle nehybnou maskou socialismu, jsme věděli samozřejmě dost, ale že stačí tak málo, aby se tyto problémy v celé své šíři vyjevily a tužby národů v celé své síle ozvaly, to jsme asi nevěděli nikdo. Maska spadla tak rychle, že doslova nemáme ani čas se tomu v návalu práce divit.

Co to všechno pro svět perspektivně znamená? Zřejmě několik věcí: jelikož jde, jak jsem pevně přesvědčen, o proces historicky nezvratný, začne Evropa především znovu hledat svou vlastní identitu a nebude už nucena být onou napůl rozdělenou zbrojnicí. Možná to vytváří naději, že dříve nebo později nebudou už vaši chlapci muset střežit a případně zachraňovat svobodu v Evropě, protože si ji Evropa konečně bude schopna pohlídat sama.

Ale to není pořád ještě to hlavní: hlavní se mi zdá být, že tyto převratné změny nám umožní konečně se vymanit z poněkud už přežilé kazajky bipolárního vidění světa a vstoupit konečně do éry multipolarity. Totiž do éry, v níž budou všichni - velcí i malí - bývalí otroci i bývalí páni - tvořit to, co váš velký prezident Abraham Lincoln nazval "The Family of Man". Umíte si představit, jakou úlevu by to přineslo té části světa, která se - ačkoli největší - z jakýchsi důvodů nazývá třetí?

Myslím, že se nehodí, abych na tomto místě jen všeobecně teoretizoval. Budu tedy konkrétnější:

1) Jak jistě víte, většina důležitých vojenských i jiných evropských konflagrací po staletí tradičně začínala i končila přímo na území dnešního Československa, anebo s tímto prostorem nějak souvisela. Posledním příkladem nám budiž druhá světová válka. Je to pochopitelné: ať se nám to líbí nebo ne, ležíme v samém středu Evropy, díky čemuž nemáme výhled na moře, ani skutečné námořnictvo. Proč to ale říkám: politická stabilita v naší zemi je tradičně důležitá pro celou Evropu. Je tomu tak i dnes. Vláda národního porozumění, současné Federální shromáždění, další státní orgány i já osobně ručíme za tuto stabilitu do svobodných voleb, které plánujeme na červen.

Rozumíme všem nesmírně komplikovaným důvodům, především vnitropolitickým, pro které Sovětský svaz nemůže svá vojska stáhnout od nás tak rychle, jak k nám tato vojska v roce 1968 přišla. Chápeme, že arzenály, které se tu dvacet let budovaly, nelze odnést za noc. Přesto bychom rádi v našich bilaterálních jednáních se Sovětským svazem dosáhli toho, aby v zájmu politické stability u nás bylo do voleb co nejvíce sovětských jednotek odsunuto. Čím úspěšnější budou tato jednání, tím lépe budou naši nástupci, vzešlí ze svobodných voleb, zaručovat politickou stabilitu v naší zemi i po volbách.

2) Často slyším otázku, jak nám Spojené státy mohou dnes pomoci. Má odpověď je paradoxní, jako ostatně celý můj život: nejvíc nám pomůžete, když pomůžete Sovětskému svazu na jeho sice nezvratné, ale přesto nesmírně komplikované cestě k demokracii. Je to cesta daleko komplikovanější, než jakou mohou jít jeho bývalí evropští satelité. Víte asi sami nejlépe, jak rychle podpořit nenásilný vývoj tohoto obrovského mnohonárodnostního tělesa k demokracii a ke svébytnosti všech jeho národů. Nepřísluší mi proto vám radit. Mohu jen říct, že čím dřív, rychleji a pokojněji se Sovětský svaz začne ubírat po cestě skutečné politické plurality, respektu k právům národů na svébytnost a k fungující, tedy tržní ekonomice, tím lépe bude nejen pro Čechy a Slováky, ale pro celý svět. A tím dřív i vy budete schopni zmenšovat břemeno vojenského rozpočtu, který musí americký lid nést. Metaforicky řečeno: milióny, které teď dáte na východ, se vám brzy vrátí v podobě ušetřených miliard.

3) Není pravda, že český spisovatel Václav Havel chce zítra zrušit Varšavský pakt a pozítří dokonce NATO, jak o něm píší někteří snaživí novináři. Václav Havel si pouze myslí to, co tu už řekl: že američtí vojáci by neměli být dalších sto let odtrženi od svých maminek jen proto, že Evropa není schopna být garantem světového míru, kterým by být měla, aby aspoň trochu napravila to, že dala světu dvě světové války.

Evropa se musí vzpamatovat dříve nebo později do své vlastní existence a sama rozhodnout, kolik a čích vojáků potřebuje k tomu, aby její vlastní bezpečnost a všechny širší vazby této její bezpečnosti vysílaly paprsky míru do celého světa. Václav Havel nerozhoduje o tom, o čem mu rozhodovat nepřísluší. Přimlouvá se pouze za skutečný mír a za rychlou cestu k němu.

4) Československo se domnívá, že by se měl brzo konat plánovaný summit států účastnících se helsinského procesu, a že by mimo to, co má v plánu udělat, měl udělat i cosi víc: rozhodnout, že takzvané Helsinky 2, plánované zatím na rok 1992, nejen mohou být dřív, ale především že by měly být čímsi daleko významnějším, než čím se dosud zdálo, že budou. Podle našeho názoru by se měly stát jakýmsi ekvivalentem dosud nekonané mírové konference v Evropě, který by konečně udělal tečku za druhou světovou válkou i všemi jejími neblahými důsledky, který by oficiálně včlenil spojující se budoucí demokratické Německo do nové celoevropské struktury a rozhodl o jejím bezpečnostním systému. Tento systém by přirozeně musel mít své vazby na tu část zeměkoule, kterou lze nazvat "helsinská" a která se rozprostírá od Vladivostoku k Aljašce. Hranice evropských států, které by ostatně měly hrát stále bezvýznamnější roli, by měly být už konečně právoplatně stvrzeny společnou regulérní smlouvou. Že základem a předpokladem takové smlouvy by musel být obecný respekt k lidským právům, skutečná politická pluralita a skutečně svobodné volby, je víc než samozřejmé.

5) Vítáme samozřejmě i iniciativu pana prezidenta Bushe, v zásadě přijatou už i panem Gorbačovem, dík které by se měly radikálně snížit stavy sovětské a americké armády v Evropě. Je to vynikající impuls pro probíhající vídeňská jednání a vytváří velmi dobré podmínky nejen pro naše úsilí o co nejrychlejší odchod sovětských vojsk z Československa, ale nepřímo i pro náš úmysl výrazně snižovat stav československé armády, nepřiměřeně mohutné v přepočtu na počet obyvatel. Kdyby bylo Československo nuceno se proti někomu bránit, což, doufejme, nebude, pak bude schopno se ubránit s podstatně menší armádou, protože tentokrát by jeho vojenská obrana byla - nejen po desetiletích, ale dokonce po staletích - podepřena společnou a nedělitelnou vůlí obou jeho národů i jeho státního vedení. Svou draze vykoupenou svobodu, nezávislost a znovu se rodící demokracii si už vzít nedáme. Pro pořádek dodávám, že jakékoli naše kroky nechtějí komplikovat vídeňská jednání, ale naopak je usnadňovat.

6) Československo se vrací do Evropy. V zájmu obecném a tím i svém chce tento svůj návrat - politický i ekonomický - koordinovat s ostatními navrátilci, to znamená především se svými sousedy Poláky a Maďary. Pro koordinaci těchto návratů děláme co můžeme. A zároveň děláme co můžeme pro to, aby nás byla Evropa schopna - jakožto své zbloudilé děti - opravdu přijmout. To znamená, aby se nám otevřela a aby své struktury - formálně sice evropské, ale de facto západoevropské - začala v tomto směru transformovat. Tak ovšem, aby to nebylo na její úkor, ale naopak k jejímu prospěchu.

7) Řekl jsem to už v našem parlamentě a v tomto parlamentu, daleko architektonicky hezčím, bych to rád opakoval: Československo se po dlouhá léta - jsouc jen bezvýznamným satelitem kohosi - vylhávalo ze své spoluodpovědnosti za svět. Musí proto teď hodně dohánět. Mluvím-li tu tak dlouho a o tolika důležitých věcech, pak pouze proto, že mám - spolu se svými spoluobčany - pocit provinění za naši dosavadní odsouzeníhodnou pasivitu a docela obyčejný pocit dluhu.

8) Last but not least: radujeme se samozřejmě z toho, že se vaše země pohotově snaží podepřít i naši čerstvě se obnovující demokracii. Oba naše národy přijaly s pohnutím velkorysé nabídky, které na pražské univerzitě, jedné z nejstarších v Evropě, tlumočil před několika dny pan ministr Baker. Jsme připraveni o nich jednat.

Ladies and Gentlemen,

jsem prezidentem teprve dva měsíce a nechodil jsem do žádné prezidentské školy. Mou jedinou školou byl život. Proto vás nechci příliš dlouho zatěžovat svými politickými úvahami a přejdu raději k oblasti, která je mi bližší. K tomu, co jsem nazval filozofickou stránkou oněch změn, které se odehrávají sice v našem koutu světa, ale které se dotýkají všech.

Dokud je člověk člověkem, bude demokracie v plném slova smyslu vždycky jen ideál, k němuž se lze - jako k obzoru - lépe či hůř přibližovat, kterého však nikdy nelze úplně dosáhnout. Proto i vy se k demokracii pouze blížíte. Máte tisíce nejrůznějších problémů, jako ostatně všechny země. Máte však jednu velkou výhodu: k demokracii se souvisle blížíte už přes dvě stě let a vaše cesta nebyla nikdy přeťata totalitním systémem. Češi a Slováci, navzdory humanistické dimenzi svých historických tradic, které lze sledovat až do prvního tisíciletí po Kristu, se blížili k demokracii jen dvacet let mezi dvěma světovými válkami a teď tři a půl měsíce, které uplynuly od 17. listopadu loňského roku.

Jakou máte proti nám výhodu, je na první pohled zřejmé.

Totalitní systém komunistického typu přinesl našim dvěma národům, Čechům a Slovákům - podobně jako všem národům Sovětského svazu a dalších zemí, které si Sovětský svaz svého času podmanil - bezpočet mrtvých, nezměrnou paletu lidského strádání, hluboké ekonomické zaostávání, a především ohromné lidské ponížení. Přinesl hrůzy, které vy jste naštěstí nepoznali.

Zároveň nám ale dal - aniž samozřejmě chtěl - něco dobrého: zvláštní schopnost nahlédnout občas i trochu dál, než kam může nahlédnout ten, kdo tuto trpkou zkušenost nepodstoupil. Člověk, který se nemůže hýbat a aspoň trochu normálně žít, protože je zavalen balvanem, má víc času přemýšlet o svých nadějích, než ten, kdo takto zavalen není.

Co tím chci říct: my všichni se musíme od vás mnoha věcem učit, od toho, jak vzdělávat své potomky, přes to, jak volit své poslance, až po to, jak organizovat hospodářský život, aby vedl k prosperitě a ne k bídě. Ale nemusí to být jen pomoc vzdělaného, mocného a bohatého někomu, kdo nic nemá a tudíž nemá co nabídnout.

I my můžeme něco nabídnout: totiž svou zkušenost a poznání, které z ní vzešlo.

Je to téma na knihy, z nichž mnohé byly už napsány a mnohé teprve napsány budou. Já se tu proto omezím jen na jednu myšlenku.

Specifická zkušenost, o níž tu hovořím, mi dala mimo jiné jednu velikou jistotu: vědomí předchází bytí a nikoli naopak, jak tvrdí marxisté.

Proto i záchrana tohoto lidského světa není nikde jinde než v lidském srdci, lidském rozmyslu, lidské pokoře a lidské odpovědnosti.

Bez globální revoluce ve sféře lidského vědomí se nezmění nic k lepšímu ani ve sféře lidského bytí a cesta tohoto světa ke katastrofě, ať už ekologické, sociální, populační či celkově civilizační, bude neodvratná. Nehrozí-li nám dnes už světová válka, ani to, že zeměkoule vybuchne dík nesmyslným horám nashromážděných nukleárních zbraní, pak to neznamená, že je definitivně vyhráno. Vyhráno zdaleka není.

Do "rodiny člověka" máme velmi daleko; dokonce se tomu ideálu spíš vzdalujeme než přibližujeme. Zájmy osobní, sobecké, státní, národní, skupinové i - chcete-li - firemní stále ještě povážlivě převládají nad zájmy vskutku obecnými a globálními. Stále jsme ještě poplatni zhoubnému a veskrze pyšnému dojmu, že člověk je vrcholem stvoření a nikoli jen jeho součástí a že tudíž smí cokoli. Stále ještě mnoho lidí říká, že jim nejde o sebe, ale o věc, ale přitom jim jde prokazatelně o sebe a nikoli o věc. Stále ještě ničíme planetu, která nám byla svěřena, i její okolí. Stále ještě zavíráme oči před rostoucími sociálními, civilizačními i etnicko-kulturními konflikty dnešního světa. Čas od času říkáme, že anonymní megamašinerie, které jsme si vytvořili, nám neslouží, ale naopak nás zotročují, stále ale nic neděláme pro to, aby tomu tak nebylo.

Jinými slovy: stále ještě neumíme postavit morálku nad politiku, vědu a ekonomiku. Stále ještě nejsme schopni pochopit, že jedinou skutečnou páteří všeho našeho konání - má-li být mravné - je odpovědnost. Odpovědnost k něčemu vyššímu, než je má rodina, má země, můj podnik, můj prospěch. Odpovědnost k řádu bytí, do něhož se všechno naše konání nesmazatelně zapisuje a kde se teprve a jen spravedlivě zhodnocuje.

Tlumočníkem mezi námi a touto vyšší autoritou je to, co se tradičně nazývá lidské svědomí.

Podřídím-li své politické chování tomu imperativu, který mi zprostředkovává mé svědomí, nemohu toho moc zkazit. Kdybych se naopak neřídil tímto hlasem, nepomohlo by mi v politice ani deset prezidentských škol, kde by učilo dva tisíce nejlepších politologů světa.

Proto jsem se odhodlal i já - po dlouhém vzdorování - převzít posléze na sebe břímě politické odpovědnosti.

Nejsem první ani poslední intelektuál, který to udělal. Mám naopak pocit, že jich bude stále víc. Je-li naděje světa ve sféře lidského vědomí, pak je víc než pochopitelné, že se nemohou právě intelektuálové vyhýbat donekonečna své spoluodpovědnosti za svět a zakrývat svou nechuť k politice údajnou potřebou být nezávislí.

Je snadné mít v programu nezávislost a přitom nechat na jiných, aby ten program uskutečňovali. Kdyby takto mysleli všichni, brzy by nebyl nezávislý nikdo.

Myslím, že vy, Američané, byste pro tento druh úvah měli mít pochopení. Anebo to snad nebyli ti nejlepší duchové vaší země, vlastně by se dalo říct intelektuálové, kteří napsali vaší slavnou Deklaraci americké nezávislosti, Listinu občanských práv a vaši Ústavu a kteří - a to hlavně - převzali na sebe praktickou odpovědnost za jejich uskutečňování? Dělník z Braníka v Praze, o němž se zmínil váš prezident ve své letošní Zprávě o stavu Unie, není zdaleka jediným člověkem v Československu, a tím méně na světě, který se těmito velkými texty inspiruje. Inspirují nás všechny. Inspirují nás navzdory tomu, že jsou víc než dvě stě let staré. Inspirují nás k tomu, abychom byli občané.

Když Thomas Jefferson napsal, že "Vlády států odvozují svou spravedlivou moc ze souhlasu občanů", byl to prostý a důležitý akt lidského ducha.

Smysl tomuto aktu ale dalo to, že jeho autor ho zaručil také svým životem. Nebylo to jen slovo, byl to rovněž čin.

Končím tím, čím jsem začal: dějiny se zrychlily. Věřím, že to bude opět lidský duch, který si tohoto zrychlení povšimne, pojmenuje ho a své slovo promění v čin.

Děkuji vám.

MENE TEKEL 2015 s podtitulom „proti totalite“

MENE TEKEL - pražský projekt proti totalite

Mene Tekel 2015Výstavy, filmy, spomienky a predovšetkým pripomenutia sú náplňou projektu Mene Tekel, ktorý začal svoj deviaty ročník. Podtitul projektu "proti totalite" dáva najavo, čoho sa všetky čiastkové akcie týkajú. Konkrétnym námetom tento rok je vplyv totality na rodinu.

"Pretože sa hovorí, že rodina je základ štátu, základ všetkého, tak totality rodiny takým spôsobom rozbíjali," zdôvodnil pre ČT24 riaditeľ projektu Jan Žerucha a pokračoval "Podľa štatistiky asi 270 tisíc ľudí bolo priamo postihnutých totalitou tak, že boli zavretí. Ale tam tie čísla nekončia. Za každým konkrétnym človekom je jeho rodina".

Niektoré režimy, ktoré vychádzali z marxizmu, presadzovali úplné rozbitie rodín. V Československu to tak nebolo, v niektorých prípadoch postupoval komunistický režim, ale pred ním aj nacistickí okupanti celkom opačne. V prípade, že sa niekto vládnemu režimu znepáčil, niesla jeho rodina následky spolu s ním. Hanobenie a šikanovanie detí politických väzňov v školách v 50. rokoch,  dianie v období normalizácie, kádrové posudky, pre ktoré ľudia nesmeli študovať, to bolo na dennom poriadku.

Pozrite si krátky dokument na ČT24 o Mene Tekel 2015.

Čo znamená názov Mene Tekel? 

Názov festivalu Mene Tekel je inšpirovaný Starým zákonom, knihou Danielovou. "Hovorí o tom, že krutovládca Balsazár zneužíval svoju moc. Koho chcel ponížiť, toho ponížil. Koho chcel zabiť, toho zabil a kohokoľvek chcel povýšiť, toho povýšil. Jedného dňa sa na stenách jeho paláca objavilo ohnivou rukou napísané "Mene, mene, tekel ufarsin" (spočítal som, spočítal, zvážil a rozdelil). Prorok Daniel ho vyložil Balsazárovi ako boží rozsudok ukončujúci jeho vládu. Tej istej noci bol Balsazár zabitý.

Filmový festival JEDEN SVĚT 2015

Festival dokumentárnych filmov o ľudských právach JEDEN SVĚT 2015

Praha . 27.1.2015

Jeden svět 2015Narušiť predsudky, pohodlné nevedomie a fámy šírené českou spoločnosťou - to je cieľom 17. ročníka festivalu dokumentárnych filmov o ľudských právach Jeden svět, ktorý svoje publikum privíta výzvou "Prasknite svoje bubliny!". Jeden svet sa uskutoční v Prahe od 2. do 11. marca 2015 a následne v ďalších 33 mestách Českej republiky.

Jeden svet tento rok vzniká vo chvíli, keď svetom hýbu zásadné udalosti ako útok na redakciu satirického týždenníka v Paríži, vojna na Ukrajine, rozpínanie Islamského štátu, nárast rasizmu v Českej republike podporovaný čelnými predstaviteľmi politiky. "Vďaka moderným technológiám môžeme dnešné dianie prežívať takmer v priamom prenose - sledovať vývoj, formulovať postoje, aktívne reagovať. Napriek tomu reagujeme úplne opačne - púšťame k sebe len vybrané správy, uzatvárame sa do mentálnej rezervácie. V ochrannej bubline je nám príjemne, pretože máme pocit, že to, čo je vonku, sa nás netýka," vysvetľuje riaditeľka festivalu Hana Kulhánková. Upozorňuje zároveň, že takýto pasívny postoj je zvlášť v dnešnej globalizovanej dobe nebezpečný.

Téma ročníka sa tento rok neodráža v jednej jedinej konkrétnej filmovej kategórii, ale prechádza naprieč celým programom. Novinkami sú kategórie V zajatí mysle, ktorá ponúkne filmy o duševnom zdraví, a Čo sa v mladosti naučíš, ktorá predstaví dokumenty o vzdelávaní. K príležitosti 20. výročia konca vojny v bývalej Juhoslávii festival prináša filmy v kategórii Jugoskop. Tradične nebudú chýbať programové kategórie Moc médií, Takzvaná civilizácia s environmentálnou tematikou, Cesty k slobode z krajín, v ktorých pracuje spoločnosť Človek v tiesni, Panoráma s filmami ocenenými na zahraničných festivaloch a Český pohľad. Súťažné filmy Jeden svet uvedie v kategóriách Hlavná súťaž a Máte právo vedieť. Viac info nájdete priamo na stránkach festivalu Jeden svět.

Víťazný február 1948 v relácii Noc v archíve

Víťazný február 1948 v relácii Noc v archíve

Košice . 23.2.2015

Február 1948 (resp. Víťazný február, čo bol výraz používaný v komunistickej historiografii) je pomenovanie komunistického puču v Československu, ktorý sa uskutočnil medzi 17. a 25. februárom v roku 1948. V skutočnosti šlo o prechod od demokracie k totalite. Nedeliteľnou  súčasťou prevratu je Propaganda. V relácii Noc v archíve sa sami presvedčte, ako dlho ešte po prevrate fungovala, ale predtým si prečítajte ako k nemu vôbec došlo...

Piatok 13. februára

Minister spravodlivosti Prokop Drtina z Československej strany národno socialistickej a minister výživy Václav Majer z Československej sociálnej demokracie žiadajú na zasadnutí vlády vysvetlenie, prečo bolo v Prahe odvolaných 8 obvodných veliteľov Zboru národnej bezpečnosti. Polícia sa tak v hlavnom meste úplne ocitá v rukách komunistov. Proti hlasom ministrov za KSČ prijíma vláda uznesenie, v ktorom ukladá ministrovi vnútra Václavovi Noskovi z KSČ zastaviť tieto kádrové zmeny.

Nedeľa 15. februára

Z Moskvy sú letecky dopravené posily tajnej polície a pridelené všetkým oblastným veliteľstvom ŠTB. Skupina špičkových agentov NKVD je umiestnená v Prahe, z nich 23 býva v hoteli Flora a 16 v hoteli Steiner. Ďalší sú pridelení k československej vojenskej rozviedke.

Utorok 17. februára

Začiatok vládnej krízy. Vláda má prerokovať správu ministra spravodlivosti o zneužívaní Bezpečnosti komunistami, ktorá súvisela s uznesením vlády z 13. februára 1948, ale predseda vlády K. Gottwald to odmieta z dôvodu neprítomnosti ministra vnútra. Ministri za národno socialistickú stranu, ľudovú stranu a demokratickú stranu (tri nekomunistické vládne strany) plánujú v prípade, že uznesenie vlády nebude splnené, podať demisiu. Spoliehajú sa na podporu sociálnych demokratov a na značné právomoci prezidenta. Ten mohol vymenovať úradnícku vládu a vypísať predčasné voľby, prípadne demisiu odmietnuť.

Gottwald informuje Beneša o úmysle nekomunistických strán ustanoviť úradnícku vládu, Beneš to odmieta a vyhlasuje, že v prípadnej novej vlády v nej budú predstavitelia všetkých strán. Ústredný výbor KSČ vyzýva pracujúci ľud k "ostražitosti a pripravenosti zasiahnuť proti reakcii" a vyhlasuje pohotovosť v Pražskej Štátnej bezpečnosti, spravodajských odboroch a u niekoľkých pohraničných vojenských plukov.

Streda 18. Februára

Na zasadaní užšej komisie Národného frontu odmieta Gottwald ako jej predseda jednať o vnútorných pomeroch tejto organizácie a situácii vo vláde. Tri nekomunistické strany sa rozhodujú bojkotovať schôdze vlády, kým nebude vykonané uznesenie vlády z 13. februára. Sociálnodemokratická strana je pre zmier a zachovanie Národného frontu. Prezident rokoval s národnými socialistami a podľa ich vyjadrenia podporil vyžadovanie prevedenie vládneho uznesenia z 13. februára. Ďalej bol údajne informovaný o plánovanej demisii, ale to neskôr popiera.

Štvrtok 19. februára

Nekomunistickí ministri podávajú demisiu.

V nekomunistických vládnych stranách prebiehajú mnohé rokovania, z ktorých vyplýva stále jednoznačnejšie rozhodnutie podať demisiu svojich ministrov. Komunisti sa snažia presvedčiť sociálnych demokratov k zmene postoja k uzneseniu o Bezpečnosti a k spoločnému vytvoreniu väčšinovej ľavicovej vlády, tí to však odmietajú. Nekomunistickí ministri plánujú znovu vyžadovať na vláde splnenie sporného uznesenia a v prípade, že sa tak nestane, ihneď podať demisiu. Správa o tomto rozhodnutí je tajne doručená Gottwaldovi. Gottwald informuje prezidenta, že nekomunistickí ministri chcú rozbiť vládu. Beneš odmieta úradnícku vládu a sľubuje, že v prípadnej novej vláde bude predsedom opäť Gottwald. Československá vládna kríza začína budiť pozornosť v zahraničí. Americký veľvyslanec Lawrence Steinhardt prerušuje svoj liečebný pobyt a vracia sa do funkcie. Do Prahy priletí aj námestník sovietskeho ministra zahraničia Valerian Zorin, ktorého údajným cieľom návštevy má byť rokovania o dodávkach obilia po katastrofálnom suchu v roku 1947. V skutočnosti k ničomu takému nedôjde. Hneď po prílete necháva Zorin prostredníctvom svojich ľudí v prezidentskej kancelárii odkázať Benešovi, že Sovietsky zväz sa v úsilí o koncentráciu moci v rukách komunistov nezastaví pred ničím, vrátane ozbrojeného zásahu.

Bývalý predseda sociálnej demokracie Bohumil Laušman uvádza vo svojich spomienkach napísaných začiatkom 50. rokov v emigrácii, že Gottwaldova kancelária bola priamou linkou spojená so sovietskym veľvyslanectvom a Gottwald a Zorin boli v neustálom kontakte. Zorin teda mal možnosť na základe Gottwaldových informácií kontrolovať a prípadne revidovať všetky kroky vedenia KSČ. S Benešom Zorin priame kontakty nemal, je teda zrejmé, že Gottwald a ďalší komunistickí predáci v kritickej chvíli vydierali prezidenta hrozbou sovietskej intervencie do Československa. Prezident Beneš tak opäť zažíval situáciu podobnú mníchovskej kríze v septembri 1938.

Piatok 20. februára

Na plánovanú schôdzu vlády sa dostavili iba komunisti a sociálni demokrati. Miesto prítomnosti ostatných ministrov dostal predseda vlády Gottwald od ministrov za Československú stranu národno-socialistickú dve formálne písomné žiadosti na splnenie vládneho uznesenia. Na prvú z nich písomne odpovedal, že o záležitosti sa bude ešte len rokovať. Ministri troch nekomunistických vládnych strán podávajú demisiu a informujú o tom ministra zahraničia Jana Masaryka. Ten ju odmieta. Sociálni demokrati trvajú na tom, že nepodajú demisiu ani sa nepripoja ku komunistom. Prezident republiky teda dostáva správu len o demisii ministrov troch strán. Gottwald jedná s prezidentom a navrhuje mu prijatie demisie a následné doplnenie vlády podľa komunistického návrhu. KSČ na svoju podporu plánuje zvolať veľkú demonštráciu na Staromestskom námestí.

Zo ZSSR prichádza do Rakúska ďalších 18 tisíc sovietskych vojakov a zaujíma postavenie okolo československých hraníc.

Sobota 21. februára

Prebehla komunistická demonštrácia na Staromestskom námestí. Komunisti vyzývajú k vyriešeniu krízy a na doplnenie vlády Gottwaldovými kandidátmi. Súbežne prebehlo niekoľko omnoho menších demonštrácií ostatných strán, avšak ich predstavitelia sa snažili svojich členov skôr upokojiť. Prezident republiky bol vystavený nátlaku predstaviteľov robotníckeho hnutia, ktorí na ňom písomne vyžadovali splnenie Gottwaldových návrhov, a prijal tiež delegáciu odborárov z demonštrácie, ktorí mu oznámili, že sa musí podrobiť vôli ľudu. Komunisti začínajú vytvárať vlastné ozbrojené zložky - Ľudové milície. Budujú sa tiež Akčné výbory Národného frontu, ktorých členovia nie sú volení, ale menovaní. Ich činnosť smerujúcu k "očiste verejného života od nekomunistov" bude neskôr zlegalizovaná zvláštnym zákonom.

Bohumil Laušman vo svojich spomienkach ako priamy účastník rokovania s prezidentom uvádza, že Gottwald v úsilí o bezodkladné prijatie demisie národno socialistických, ľudoveckých a slovenských demokratických ministrov použil už 21. februára ako argument prítomnosť Sovietskej armády v strednej Európe. Jej jednotky vtedy boli ako vo východnej nemeckej zóne, tak aj v Poľsku, Maďarsku a Rakúsku. Na otázku Beneša: "A keď demisiu neprijmem?" pohrozil Gottwald prezidentovi nielen vyhlásením generálneho štrajku a vyslaním oddielu Ľudových milícií do ulíc, ale aj Sovietskym zväzom. Tieto Gottwaldovej vyhrážky boli vopred koordinované s predĺženou rukou Stalina v Československu, námestníkom sovietskeho ministra zahraničia Valerian Zorinom.

Nedeľa 22. februára

V Priemyselnom paláci v Prahe sa konal zjazd závodných rád a odborov, kde všetku iniciatívu prevzali komunisti. Výsledná rezolúcia vyslovila podporu Gottwaldovi, požadovala ďalšie znárodňovanie a schválila vyhlásenie jednohodinového generálneho štrajku na 24. februára. Komunisti sa stále snažia prinútiť sociálnu demokraciu k spoločnému vstupu do novej vlády. Prezident oznamuje, že je pripravený demisiu ministrov prijať. Na základe vymyslenej správy o údajnom nebezpečenstve ozbrojeného puču sú zatýkaní politickí odporcovia KSČ, ozbrojujú sa Ľudové milície a konajú sa prehliadky v straníckych sekretariátoch. Na príkaz ministra vnútra sú v Prahe strážené mosty, strategické budovy a rozhlas a prichádzajú vojenské sily z pohraničných oblastí. Sovietskej komunistickej noviny Pravda uverejňujú text podporujúci československých komunistov v ich úsilí.

Pondelok 23. februára

Štátna bezpečnosť (tajná polícia) zatýka príslušníkov strán, ktorých ministri podali demisiu. Prebiehajú akcie smerujúce k obmedzeniu činnosti nekomunistických strán. Komunisti zo Zboru národnej bezpečnosti vtrhnú do sekretariátu národno socialistickej strany a hľadajú tu zbrane a dokumenty o "podvratnej činnosti". Na pokyn ÚV KSČ sa začínajú vytvárať jednotky Ľudových milícií. Akčné výbory vyzývajú nekomunistických ministrov k odchodu z ministerstiev. Sociálni demokrati sa odmietajú vyjadriť k svojej účasti vo vláde, ale podporujú znárodňovania. Vykonávajú sa domové prehliadky. Predstavitelia nekomunistických strán stále vyhlasujú, že veria v mierové vyriešenie krízy s pomocou prezidenta Beneša. Prezident sa snaží prinútiť Gottwalda k udržaniu starého Národného frontu, ten to však odmieta. Beneš trvá na svojom stanovisku a informuje ministrov národno socialistickej strany, že komunistickému nátlaku neustúpi a že nevymenuje vládu, v ktorej by neboli zastúpené všetky strany. Prezidenta podporil sprievod viac ako desiatich tisíc národno socialistických vysokoškolákov a ich priaznivcov, ktorí sa vydali na Pražský hrad.

Utorok 24. februára

O 12. hodine začal hodinový generálny štrajk, ktorého sa zúčastnilo 2,5 milióna pracujúcich. Mal pomôcť presadiť sociálne a ekonomické požiadavky. Boli zatknutí ďalší funkcionári národne socialistickej strany, ktorá odmietla vytvorenie akčného výboru, a prestali vychádzať stranícke noviny "Svobodné slovo". V ľudovej strane bol vytvorený akčný výbor a prevzal kontrolu nad denníkom "Ľudová demokracia". Ľudové milície obsadili budovu sekretariátu sociálnej demokracie a následne Ľudový dom. Pod týmto nátlakom sa strana rozhodla na účasť v budúcej Gottwaldove vláde. Keď potlačili odpor politických strán, sústredili komunisti svoj nátlak na prezidenta. V robotníckom hnutí organizovali podpisovanie rezolúcií požadujúcich prijatie demisie ministrov a vyhrážali sa ďalším generálnym štrajkom. Sociálno demokratickí ministri Václav Majer a František Tymes podávajú demisiu.

Streda 25. februára

Komunisti robia ďalšie kroky k nahradeniu Národného frontu, zriaďuje sa Ústredný akčný výbor Národného frontu. Zúčastňujú sa ho tiež sociálni demokrati, významné osobnosti, odbory. Predstavitelia národných socialistov chcú rokovať s prezidentom, ale ten ich neprijíma. Od komunistov dostáva listinu novej vlády a sľubuje urobiť rýchle rozhodnutie. 

Komunisti pokračujú v nátlaku a od rána pripravujú veľkú demonštráciu na Václavskom námestí, ktorá sa má v prípade prezidentovho odporu presunúť na Hradčany.  V pohotovosti je 6 tisíc ozbrojených členov Ľudových milícií a tiež "Svobodove" tanky okolo Prahy. V 16:30 popoludní prezident krátko jedná s Gottwaldom. Oznamuje, že prijíma demisiu ministrov a súhlasí s doplnením vlády podľa Gottwaldova návrhu. 

Gottwald uvedomuje vedenie KSČ a odchádza oznámiť udalosť davu na Václavskom námestí. Vo večerných hodinách prebehla prehliadka Ľudových milícií a útvarov pohraničnej stráže. Jediným viditeľným odporom proti komunistickému postupu bola demonštrácia - pochod asi piatich tisíc vysokoškolákov, učiteľov a novinárov, ktorí boli zbití v Nerudovej ulici príslušníkmi ZNB. Napriek odporu Ľudových milícií sa im podarilo prejsť na Pražský hrad. Veľa ich bolo pozatýkaných, uväznených, mnohí potom museli opustiť školy. Prezident ich neprijal.